neděle 7. října 2012

Poklusem v klus

Třeba jste na mne ještě nezanevřeli...nicméně můj život, stejně jako ten některých z Vás se přehoupl do té zaneprázdněnější části roku. Škola, téměř každodenní dojíždění ze Vsetína do Ostravy, největší nároky na práci během rohu za mé působení na vš, věčná nasranost na všechny a vše...a mezi tím se proti přílišné suchopárnosti a všednosti pracovního dne jakoby na protest motají tóny hudby, snění o vlastní zrdcadlovce a velké fotografické kariéře. Půjčila jsem si knihu s 850 stránkami s bláhovou vírou, že na ni budu mít čas. Poslouchám molové album Tak mě tu máš milovaného Jarka Nohavici, zažívám maximální souznění s těmi myšlenkami, a sním o nezávislosti a o tom, že mu už konečně musím napsat ten dopis vlastní krví (pardon inkoustem). Brchám se z nachlazení, obouvám své 40 staré kožené botky po mámě, procházím se krajem jako za mlada a přestávám chodit brzo spát (zlobivá hoka). Zase upravuju fotky v gimpu, kochám se knihou, kde mi otiskli dvě fotky, motivuji se a přesvědčuji, že mne možná přece jen čeká něco z toho o čem sním. A nebo taky ne. Ale vlaju a to mi stačí. Jsem snílek a tak trochu po(pl)eta! Taky se Váš mozek bouří proti školnímu teroru a musíte unikat někam do snové říše anebo Vám stačí jen šálek čaje s trochou melancholie???



Zdá se mi jako bych házel hrách na stěnu
Ať dělám co dělám včerejšek nedoženu
A to co mi zítřek přinese
Skryto je za tmavým závěsem

Sloka za slokou a refrén k refrénu
Někde zdálky slyším houkat sirénu
Nebe hvězdama je poseto
Kde se touláš moje Markéto ?

Jiné to nebude
Děkuju ti osude
Za všecko co se stalo
Co nám na dně šálku po vypití kávy zůstalo

Vítr to co navál sice odvane
Ale všechny naše slzy ty jsou někde schované
No a ten kdo je tam počítá
Ten ví nejlíp jak je láska složitá

Slova jsou jak suché třísky do pecí
Škrtneš sirkou a už nelze utéci
Všude samý prach a bodláčí
Lidem to fakt jednou nestačí

Jinačí to nebude
Děkuju ti osude
Za všecko co se stalo
Co nám na dně šálku po vypití kávy zůstalo

Za obzorem v dálce jedou kombajny
Postavme se kamarádi do lajny
Jeden rok anebo už jen den
Na koho to slovo padne půjde ven

S počasím a s pitomcema nervu se
To jsou ta moje dlouhá léta v cirkuse
Ať už horor nebo pohádku
Čtu to všechno pěkně řádek po řádku


Pozpátku to nepůjde
Děkuju ti osude
Za všecko co se stalo
Co nám na dně šálku po vypití kávy zůstalo

Jiný to nebude
Děkuju ti osude
Jiný to…
Finito
 


6 komentářů:

  1. Jdu brouzdat myšlenkami společně s Jarkem a Tebou!

    OdpovědětVymazat
  2. Nohavica je i moje krevní skupina - chytré texty, skvělá muzika, mimořádně příjemný hlas. K tomu ostatnímu: ono je to tak, že tímhle způsobem sní skoro všichni, dokud chodí do školy - že po ní vypukne ta pravá nezávislost, že to teprve nastane TEN život. A ono prdky na krtky! Pak už je člověk jen sám za sebe, do práce musí stejně, jako musel do školy, navíc nejde mít šéfa na háku, jako měl kantory, protože by se obratem ruky mohl ocitnout na dlažbě a mít starostí ještě víc. Když mi bylo 15, říkával mi o 7 let starší bratranec: "Holka, život není peříčko" a já se tomu děsně chechtala. A jak mi přibývají roky, čím dál víc mu dávám za pravdu.
    Vybavuje se mi v té souvislosti pár veršů z jediné sbírky, kterou kdysi vydala Zuzana Trojanová před tím, než tragicky zemřela:
    Kdepak je živůtek rozkošný,
    který mi rodiče slibovali?
    Kdepak je, lišáček postříbřený,
    který mi život naplánoval?
    Možná se schoval
    nebo odplul na širé
    a nebo dělá něco užitečného
    v Austrálii...
    (Nejspíš si to nepamatuji doslova, ale ta podstata tam je. Člověk čeká tak trochu zázraky, a ono je to pak ve skutečnosti úúúúplně jinak. No ale i tak je život moc fajn a svět je báječné místo k narození, jak píše Ferlinghetti.) (m.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No já si ani tak nedělám přílišné iluze..mám pocit, že dobu největší nezávislosti duše jsem si užila v pubertě...teď se jen snažím, aby mi běžný shon úplně nevzal vnitřní svět, protože bez něj bych se neobešla...jedna jediná věc, je ale na pracovním procesu nejspíš lepší, pokud si nenosíte práci domů a nepatříte k workoholikům, tak máte po opuštění práce padla...kdežto škola mi zabere skoro všechen volný čas i když v ní nejsem:DD

      Vymazat
  3. Ženská v podstatě nemá "padla" nikdy, pokud si svůj prostor opravdu neuhlídá a doslova nevydupe. Zejména, když už má rodinu a děti. Tam pak toho prostoru pro svůj svět moc nezbývá, což se ale zase zlepší, když děti odrůstají - pokud ovšem partner tak nezcepení leností, že potřebuje všechno až pod nos. Ale i tohle je na ženě, aby ze sebe ve výsledku nevyrobila vlastním přičiněním posluhovačku a onuci, protože pak ji tak bere i ten partner a přestane si jí vážit, což je pro partnerství cesta do pekel. Zpravidla to pak bývá tak, že domácí myšku, která se upozaďuje na všech frontách, vymění za ženu, která se naopak neupozaďuje nikdy a v ničem a umí si prosadit své, umí zejména prosadit sama sebe. Žena by nikdy neměla opustit pozici typu "já pán - ty pán", partnerství není vlastnictví a člověk by nikdy neměl být ničím majetkem. Pak to funguje docela dobře (i když: na to nesmí být ani jeden ze zúčastněných hňup bez mozku to je taky fakt.) ;-) (m.)

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...